Když to tak vemu, díky pokroku medicíny, není asthma špatná diagnoza. Léky dnes dokáží zbavit většiny nepřijemných příznaků
a zvrátit nepříznivý vývoj nemoci. Bohužel mnoho asthmatiku nemá svou nemoc pod kontrolou, některé mohou  dokonce těžké záchvaty ohrožovat na životě. Přičinou špatné prognózy může být i nedostatečená terapie, at už z nedostatečné poučenosti nebo i špatné techniky léčby.
     Bohužel i zdravotnici mají na tom svůj podíl, my lékaři, často nedokážeme vysvětlit, natož názorně předvést používání sprajů. Laici, veřejnost, má mylnou představu o astmatu. Myslí si,  že je to záchvat, a že jak záchvat přišel , tak i odejde a že  pak je již člověk v pohodě. Nikoliv, astma je jen špičkou ledovce, jedná se o chronické zánětlivé onemocnění stěny průdušky, na jehož rozvoji mají velký vliv vrozené dispozice,  ale i četné vlivy prostředí. Krom alergických spouštěčů záchvatu jako je prach, roztoče atd, existují i nealergické souštěče, vlivy, jako je stres, smog, chlad horko atd.
 Jsme to, co jíme a co dýcháme, zkrátka civilizační nemoci jsou  spojené s naším západním stylem civilizace. Asthmatický záchvat lze vyvolát i rozčílením.  Spouštěčem může být cokoliv. Např. člověk s vrozenou dispozicí, hyperreaktivitou průdušek, na pyly si v zimě, dejme tomu o Silvestra, zapálí  svou první cigaretu, žádný astmatický záchvat nedostane.
   Pak si však zapálí v pylové sezoně, na jaře, a začne se dusit při ashmatickém záchvatu. Sešly se 2 nezávislé faktory v jeden okamžik dispozice a spouštěč a dílo bylo dokonáno.  Proto musí být základem terapie astmatu protizánětlivé léky nikoliv podávání bronchodilatačních léků.  Astmatik, který je důsledně léčen preventivními protizánětlivými léky, má potlačenou reaktivitu průdušek a tím snížené riziko akutních záchvatů dušnosti a potřebu podávání bronchodilatancii. Pro akutní pomoc by měl mít i připraven inhalční lék ulevový, záchranný, bronchodilatační (Ventolin, Berodual apod. ). Inhalační léky májí  rychlý nástup účinku, proto se dnes již tablety nepodávají.
Důležité je správně inhalci aplikovat, aby se dostal do všech průdušek zcela rovnoměrně.
Základ  tvoří tedy inhalační kortikoidy, Většina kortikoidů má stejný účinek, liší se biologickou dostupností. Biologická dostupnost a tím účinnost, (včetně i nežádoucích účinků) zavisí na rozpustnosti v tucích. Nejvíce je rozpustný v tucích  budenosid a fluticason, méně pak mometason furoát. Nejmodernější ciclesonid se musí nejprve v těle aktivovat na desciclenosid, proto má i nejmenší biologickou účinnost a tím nejméně nežádoucích učinků (chrapot, kandidoza, dráždivý kašel )lokálních i systémových.
  Účinnost tedy závisí na podané dávce, ale hlavně na inhalačním systému a aplikační technice.